Jarní kolekce Alexandera McQueena pro sezonu jaro/léto 1999 nesla název No. 13, neboť šlo o třináctou kolekci návrháře. Přehlídka byla McQueenovou nejotevřenější poctou hnutí Arts and Crafts, které kladlo důraz na tradiční řemeslo před strojovou výrobou, a uvedena byla v rámci londýnského týdne módy. Samotná přehlídka trvala přes dvacet minut, což je dnešními měřítky nevídané, a obsahovala několik scénických výjevů, mimo jiné modelky otáčející se na kruhových discích ve čtyřech rozích pódia. Nejvíc se ale zapsalo její finále, samostatné performativní dílo zvané No. 13 Finale, v němž modelka a bývalá baletka Shalom Harlow stála v bílých šatech na otáčející se plošině a dva roboti ji postříkali barvou. Roboti byli zapůjčeni z automobilové továrny a na šaty stříkali černou a kyselou chartreuse barvu. Naprogramování jejich pohybů trvalo týden, samotnou inspirací byla podle McQueena instalace umělkyně Rebeccy Horn, v níž na sebe dvě zbraně střílely barvu. Harlow přiletěla v den přehlídky nočním letem a výjev si předem nezkoušela, popsala jej jako okamžik, kdy postupně ztrácela kontrolu a roboti přebírali iniciativu. Výkon byl divadelní, Harlow se krčila a ucukávala, zatímco mechanická ramena se chovala čím dál zvědavěji a agresivněji, finále bývá řazeno mezi nejpamátnější módní spektákly vůbec. Prezentace kolekce se zde tak neredukuje na předvedení oděvů na molu, ale vrcholí živou performancí na pomezí tance, sochařství a strojového happeningu, v níž samotný oděv vzniká před zraky diváků a akt tvorby i téma napětí mezi člověkem a strojem nesou hlavní význam.